Víkend s rodiči je vždycky náročný. A i když se všichni snažíme o maximální vstřícnost a otevřenost, většinou stejně končíme v napjaté atmosféře, která občas vypukne v hádku. Naše pospolitost se zpravidla rozdělí na 2 skupiny – my mladší generace a oni – rodiče. Konflikty vznikají kvůli naprostým banalitám – neuklizenému hrnku ze stolu, použití jiného nářadí než je obvyklé, špatně pochopené narážce nebo příliš velkému výstřihu vnučky.
Naše naučená reakce je naštvat se, konstatovat, že naši rodiče jsou nesnesitelní, nechápou nás a otravují nám život.
Můžeme se ale také nad vzniklými situacemi zamyslet a hledat důvody, proč nás tolik štvou.
Vycházím ze základního předpokladu, že rodiče vychovávají své děti především svým příkladem – tím, jak se sami chovají v různých situacích, jak reagují na zátěž, jaká je jejich komunikace. Děti své rodiče vnímají jako vzory, berou jejich chování za předlohu svým vlastním vzorcům chování, myšlení a prožívání. V období dospívání se začnou dívat na své rodiče kriticky a teprve v dospělosti se s rodiči vyrovnají a dokáží akceptovat jejich slabé stránky a ocenit je. …Tedy pokud dokáží dospět.
Najít optimální vztah k rodičům, k sobě, ke své minulosti je dřina. Zpravidla na celý život.
Rodinný víkend můžeme s úspěchem využít k tomu, abychom se snažili odhalit vzorce chování a myšlení, které jsme od rodičů dostali do vínku. U druhých lidí vidíme lépe vlastnosti, které jim brání prožívat život radostně a uvolněně, než u sebe.
Moji rodiče s oblibou říkají, že musí pracovat na zahradě, že nemají čas na odpočinek, že musí ještě udělat tohle a támhleto. Vždycky se usmívám, když vidím, jak se nesmyslně honí.
Nedávno mi došlo, že já jsem úplně stejná. Jenom nepracuji na zahradě, ale na počítači. Jakmile začnu pracovat, svět je v pořádku. U počítače zažívám pocity bezpečí a stability. V okamžiku, kdy nedělám práci, která nějakým způsobem přispívá k péči o druhé, vydělávání peněz nebo osobnímu růstu, tak znejistím. Připadám si zbytečná a nevýkonná.
Asi by mi to nedošlo, kdybych neviděla chyby svých rodičů.
Klíčem ke spokojeným mezilidským vztahům je tolerance a láska, především k sobě. Zjistila jsem, že kdykoliv jsem na někoho naštvaná, je za tím vždycky něco, co u sebe nechci akceptovat – vlastnost, způsob chování nebo pocity. Když si to uvědomím, vztek se rozplyne.