Janička bydlí s dvěma kamarády z dětství ve vilce v Dolní Šárce. Je tam spokojená přes drobné neshody, které s sebou soužití lidí nutně přináší. Babička s dědou si přáli Janičku navštívit a přinést jí nějaké kytky a další věci. Dědeček se bojí jezdit po Praze, navíc mu nebylo nejlépe, tak jsem se nabídla, že vezmu babičku spolu s dětmi s sebou.
Přijeli jsme, vyložili kytky a já jsem navrhla vycházku. Na nedalekém kopci se tyčí kostel sv. Matěje. A protože vím, že babička vždy milovala historii a hřbitovy, cíl vycházky byl jasný.
Babička došla svižným krokem pod kopec a pak začala show.
Procházky s dětmi jsou vždy zkouškou nervů a trpělivosti. Děti se hádají, chtějí nebo nechtějí se mě držet, předhánějí se, kdo bude první, Anička chce už jít domů atd. Byla jsem ráda, že děti výjimečně šlapou bez odmlouvání do kopce, Kuba se hnal jak o život, Anička ho laskavě stíhala, ale nechávala mu náskok. Křikla jsem tedy přes rameno na babičku s Janičkou, že jdeme napřed a počkáme nahoře.
Co se dělo pak, vím jen z vyprávění. Babička se zalekla strmosti kopce i své smělosti a začala zmatkovat. Začaly jí bolet kyčle a měla pocit, že kopec je nad její síly. Volala dědečkovi, že pro ní asi bude muset přijet vrtulník, protože už nemůže.
My jsme s dětmi nakoupili v obchodě a nic netuše čekali. Když se po dlouhých minutách Janička s babičkou zjevily, nic nenasvědčovalo tomu, jakým dramatem prošly. Až na výhružné syknutí starší dcery: „Jak jsi mě tam mohla nechat!?“ všechno vypadalo v nejlepším pořádku. Tváře obou byly lehce zrůžovělé přestálou námahou, z čehož jsem měla upřímnou radost.
Nedocházela mi vážnost situace, tak jsem zavelela: „Jdeme na hřbitov, je to už jen kousíček.“
Protože nebyl na dohled, babička byla blízko mdlobám. „Hřbitov?“ zeptala se tak zoufale, jako kdybychom se jí tam rovnou chystali uložit k poslednímu odpočinku.
„Máš přece hřbitovy ráda, ne?“ Pokoušela jsem se o lehký a veselý tón, ale pomalu mi také tuhly čelisti. Babička beze slova zatnula zuby a vyrazila kupředu.
„Myslela jsem, že chodíš ráda na procházky,“ pípla jsem nesměle.
Kdyby pohled uměl zabíjet, byla bych už asi mrtvá: „Na procházky nechodím. Myslíš si, že budu sama ve tmě někde pajdat?,“ pronesla babička ukřivděně. „Byla jsem letos dvakrát.“ Na námitky, že se tedy můžeme vrátit a jít do kavárny, ale reagovala odevzdaně: „Když už jsme tady, tak tam dojdeme.“
Došli jsme na hřbitov a babička, posílena svým výkonem, se prošla mezi hroby. Pak jsme zamířili do vytoužené kavárny. Teplá polévka a záchod babičku definitivně usmířily. Zpět jsme se vraceli plni optimismu, babička dokonce zadoufala, že tento výlet přežije bez nutné záchrany vrtulníkem a operace kyčelního kloubu.
Dále probíhala návštěva v podobně náročném duchu. Janička, ve snaze zavděčit se všem, pustila nejdřív dětem akční hru z Divokého Západu. Po babiččině poznámce, zda je to pro děti vhodné, chtěla potěšit i babičku a pustila jí satirický film Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel. Nevím, zda to babička pochopila jako narážku na to, že jí je pouhých 76 a dnes zdolaný kopec zdaleka neodpovídá náročné cestě, kterou urazil stoletý muž ve filmu. Každopádně obracela oči v sloup a vypadalo to, že u sledování filmu upřímně trpí. Já jsem si četla knihu Ovoce poznání a film jsem sledovala na půl oka. Když Anička dostala hysterický záchvat při scéně, kdy tatínka v Rusku zastřelili, Janička film rezolutně vypnula s omluvou, že to asi nebyla dobrá volba. Bylo ale vidět, že je rozčarovaná z toho, jak nároční její hosté jsou.
Těšili jsme se, že si alespoň pochutnáme na pečených bramborách k obědu. Bohužel Janička zapomněla ve zmatku zapnout troubu. Zjistila to, když šla po půl hodince brambůrky trochu promíchat. Všem nám už kručelo v břiše, snědli jsme tedy všechnu zeleninu, která byla jako příloha, a s nadějí se upínali k nyní již syčící troubě.
Vytáhli jsme ruletu a já jsem Aničku učila hrát poker. Babička s Janičkou se raději odebraly do kuchyně.
Když byly brambory konečně pečené, babička s Janičkou si přiťukly portským. Já jako řidič jsem alkohol nesměla, tak jsem se snažila rozptýlit napětí, které se dalo krájet, hlubokým dýcháním. Brambory byly výborné, jen trochu moc pepřové. A chyběl k nim ten kus masa, který se babička s dědou už třetí den doma pokoušeli sníst.
Po obědě jsme se s úlevou rozloučili v naději, že podobná návštěva tří generací se bude opakovat nejdříve za rok.