Mami, tati, děkuji …

Od mládí jsem na terapiích řešila traumata z dětství. Přemýšlela jsem nad bolestmi, které jsem v dětství prožívala, a rozebírala ty špatné věci, kterých se mi od rodičů dostalo. Čím jsem ale starší, tím více začínám vidět ty pozitivní věci, které mi rodiče do života dali. Přispívá k tomu i fakt, že moje vlastní děti dospívají. A mně začíná být jasné, že některé věci se prostě stanou. I když naše úmysly jsou křišťálově čisté. 🙂

Je tedy na čase odložit staré křivdy a zaměřit se na to hezké. A není toho málo.

Co jsem od rodičů dostala?

Pracovitost, houževnatost, lásku k pravdě, ohleduplnost k životnímu prostředí. Otevřenost, úctu k tradicím, neutuchající touhu po poznání a vědění.

Máma nás od malička vedla ke vzdělání, ke kultuře i ke sportu. Naučila nás plavat, lyžovat, bruslit a jezdit na kole, hrát ping-pong, badminton i volejbal. Jako děti jsme plnili atletické disciplíny, lovili bobříky a vášnivě rádi četli. Možná v něčem měl prsty i táta, ale v duchu ho vidím spíš v práci nebo někde zalezlého. Pamatuji se, že s námi chodil do lesa na houby a dalo se s ním povídat o duchovních věcech.

Rodiče byli vždy šetrní. S přibývajívajícím věkem se stupňuje mámin minimalismus. Snaží se zbavit všech věcí, které nepotřebuje. Snaží se věci maximálně využívat a minimalizovat odpad. Už několik desítek let například nekupuje žádné nové oblečení, naopak se snaží je dotrhat. Přesto vypadá vždy upraveně a elegantně. Tedy pokud jde mezi lidi, jak s oblibou říkává.

Čeho si vážím na svém otci?

Když se člověk povznese nad některé projevy, které mě vyvádějí z míry dodnes, tak je to zábavný společník. Líbí se mi, že se do hloubky zajímá o křesťanství, studuje Bibli a hledá souvislosti.

Až dnes dokážu ocenit tátovu schopnost odpočívat. Byl vždycky peskován svým okolím, že se válí, když často relaxoval. Přitom ležet a nic nedělat patří dnes k nejvíce oceňovaným dovednostem.

Uvědomila jsem si také, že si táta nikdy na nic nestěžuje a nikoho nepomlouvá. Dokáže lidi brát takové, jací jsou a respektovat jejich zvláštnosti.

Moji rodiče spolu vydrželi více než 50 let. I když to často skřípalo, spojoval je společný smysl pro humor. Táta se většinou šíleně chechtá máminým poznámkám, který by jiný považoval přinejmenším za rýpavé. Máma zase obdivuhodně toleruje tátovu cholerickou povahu.

Vždycky jsem se na své rodiče mohla spolehnout. Pomáhali mi, jak to jen šlo. Někdy i když to nešlo 🙂

Jsem ráda, že jsem dospěla do stavu, kdy dokážu ocenit všechno dobré, co pro mě udělali.

A tak nezbývá než jim přát pevné zdraví, abychom měli ještě dlouho možnost těšit se z láskyplné rodinné pohody.