Celý život se snažím na sobě pracovat, být lepším člověkem. Být laskavá, myslet na druhé. Vciťuji se do problémů svých dětí, svých rodičů a snažím se pomáhat, co mi síly stačí. Ale to nestačí.
„Já tomu nerozumím, proč musíš řvát a být nepříjemná. Nejsi schopná ovládnout svoje emoce ani na chvíli,“ píše mi moje dcera. A pak ještě spoustu nepříjemných věcí. Stalo se to poté, co odešla z oslavy svých narozenin, která se neuskutečnila.
Jsem strašně unavená z šílené kritiky a sebekritiky, kterou pořád kolem sebe a v sobě cítím. Jak z toho ven? Připadám si jako pták v kleci, jako zvířátko chycené do pasti.
Chci jen v klidu žít.