Moje dcera je úžasná bytost. Jemná, krásná, laskavá, vlídná, empatická, chápavá, inteligentní, bystrá, spirituální …
A tahle křehká a citlivá bytost je uvězněna v pevné kleci. Ta klec je velmi těsná a nenechává jí moc prostoru, téměř se nemůže hýbat, špatně se jí dýchá. Navíc je klec opatřena důmyslnými bodáky, které se jí vždy, když chce chvilku spočinout a jen tak plynout životem, zabodnou do duše.
A ona trpí. Lidé kolem jí říkají, že je v kleci, ale ona jim nevěří. Raději se před nimi schovává a bezmocně bije hlavou o zdi klece. Nevidí žádné světlo, nemá žádnou naději. Zmítá sebou a touží odejít ze světa, protože si nedokáže představit, že by se z té příšerné klece mohla dostat živá.
Pro okolí je těžké vidět ji takovou, jaká ve skutečnosti je. Ve své bolesti a zoufalství se totiž chová odmítavě a ve snaze si ulevit zraňuje i ostatní. Nikdo nedokáže tu klec rozbít a pomoci jí. Každá pomoc zvenčí jí pouze zmenšuje její životní prostor a vrhá ji do větší temnoty a zoufalství.
Zbývá jediná cesta.
Věřit. Věřit v ní, protože ona tam uvnitř je, jako malý ustrašený ptáček se choulí a rve si peří.
Nevěřím v diagnózu hraniční poruchy osobnosti. Zato věřím v lásku. A věřím, že láska je schopná rozmetat klec a vrátit to nádherné stvoření zpět do života.