„Miluji svoje rodiče,“ prohlásila jsem jednou před Vánocemi, dojatá po nějakém nekonfliktním rozhovoru po telefonu s matkou. „Jsou skvělí. Udržují se v dobré kondici, dbají na udržitelný život a starají se jeden o druhého.“
„Haha,“ zasmála se nevesele moje dospělá dcera. „Počkej, až začne chalupářská sezóna. Vsadím se, že budeš mluvit jinak.“ Naše konflikty totiž eskalují vždy o letních prázdninách, kdy trávíme společně čas na chalupě. Mívám tam pocit, že se zastavil čas. Stále jsem ta malá nezdárná holka, co nenosí bačkory, nezavírá za sebou dveře a nedává věci na místo. S tím rozdílem, že už nejsem sama. Mám své vlastní nezvedené potomky, kteří nenosí bačkory, nechávají otevřené dveře, dělají nepořádek a povalují se přes den v posteli.
Už léta pracuji na tom, abych se osvobodila od neustálé (sebe)kritiky, hodnocení a posuzování kvalit sebe i svých dětí. Čtu psychologické a neurovědecké knihy o fungování mozku, o emocích, o komunikaci a pozitivním přístupu k životu. Snažím se své rodiče chápat, nadšeně jim vysvětluji, co nového jsem se dozvěděla, podstrkávám jim knihy osobního rozvoje. A opravdu mám pocit, že jsme se všichni posunuli.
„Letošní léto bude jiné,“ tvrdím dceři. „Už jsem dospělá. Nemůžou mě rozhodit. Dokážu je pochopit a být nad věcí,“ ujišťuji ji i sebe.
Přišlo léto …
a s ním chalupářská sezóna. Bylo to jako pád meteoritu a výsadek mimozemšťanů. To, na čem celý rok usilovně pracujeme, vzájemné láskyplné vztahy, úcta a respekt, se v jednom okamžiku zhroutí jako domeček z karet.
„Ty jsi mi nezavolala a neřekla jasně, že pošleš manžela napřed s dětmi a přijedeš až večer,“ vyčítá mi matka poté, co jsem přijela na chalupu o pár hodin později než zbytek rodiny. Po výměně názorů se naštvu a odcházím brečet do altánu.
Když pominou zjitřené emoce, pokouším se zjistit, proč se nedaří udržet naše vztahy v harmonii. I když se všichni snažíme.
Naše chalupa je relativně malá. Když je přítomný i můj bratr, každá rodina obývá jednu místnost. Společná kuchyň je centrem dění. Tady se vaří, jí a beseduje. V tomto stísněném prostoru jdou po pár dnech nebo dokonce hodinách všechny povrchní zdvořilostní postoje stranou. Dostáváme se k samotnému jádru našich bytostí.
Úcta a respekt k rodičům
Klíčem k pokojnému soužití je vzájemná úcta. Dlouho jsem měla pocit, že mohu svoje rodiče hodnotit stejně, jako oni celý život hodnotí mě.
„Pro každého máš pochopení, jen pro mě ne,“ řekla mi máma nedávno. A měla pravdu. Moje tolerance a pochopení pro druhé se na moje rodiče nevztahuje. Dlouhá léta jsem měla pocit, že nemohu mít opravdový respekt k někomu, kdo se chová pošetile. Ale je třeba udělat další krok.
Mohu a musím respektovat a ctít rodiče takoví, jací jsou. O tom, jak je důležité prokazovat rodičům úctu, se píše i v Bibli. „Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi.“ Toto přikázání má hluboké spirituální i psychologické důvody. Člověk musí přijmout s pokorou svůj původ, své kořeny. Ať jsou moji rodiče jakkoliv nároční, jsou součástí mě samotné. Mám spoustu jejich vlastností, chovám se podobně jako oni. Prokazuji-li respekt svým chybujícím rodičům, přiznávám právo na své vlastní chyby a selhání.
Když jsem byla dítě, trávili jsme na chalupě čas spolu s mými prarodiči v harmonii a sounáležitosti. Moje matka svoje rodiče uznávala a respektovala. Moji prarodiče se k sobě chovali s úctou a respektem.
Moji rodiče se k sobě hezky nechovají. Ano, mají jeden k druhému jakousi podmíněnou úctu. Jejich heslo je: „Kdo pracuje, může se chovat, jak chce.“ Jako kdyby pouze práce dávala lidské existenci smysl.
Můj postoj, že úctu si rodiče musí zasloužit, nebyl správný. Je stejně zcestný, jako představa mého otce, že se ke mně začne chovat s úctou, až splním jeho soukromé normy dospělosti: „Chovej se ke mně jako k dospělé,“ žádala jsem ho dříve často, když mě peskoval.
„To by ses nejdřív musela jako dospělá chovat,“ namítal otec.
Úcta rodičů k dětem
O tom, že by měli rodiče respektovat své děti, se mluví v posledních letech hodně v souvislosti s respektující výchovou. Věřím, že mě rodiče svým způsobem respektují. Zvláště ve chvílích, kdy pracuji na zvelebování chalupy. Někdy mám bohužel pocit, že měřítkem úcty je pro ně míra ochoty sedřít se na chalupě.
Jejich chalupa je totiž chrám. Vybudovali ji moji prarodiče. Dlouho toužili mít něco vlastního, co mohou zvelebovat. A když získali chalupu, trávili na ní většinu času, pracovali na zahradě, udržovali stavení. Máma v jejich tradici pokračuje. Je úžasné, jak se o chalupu stará a jakou úctu projevuje svým rodičům. Bohužel občas mívám pocit, že chalupa je důležitější než my.
Naštěstí končí léto a naše vztahy se opět ustálí na zdvořilé láskyplné náklonnosti. A kdo ví, co bude příští rok.