Byla jednou jedna jemná něžná dívka. Říkejme jí třeba Jarmila. Dívka vyrostla v silnou a odolnou ženu. Toužila spojit svůj život se silným mužem, který ji bude ochraňovat a milovat.
Ale potkala Ferdinanda.
Ferdinand byl hloubavý muž s duší vědce, povahy spíše slabší, ale věrné a oddané. Bláznivě a osudově se do Jarmily zamiloval. Byl si jistý, že ona je pro něj ta pravá. Jarmila si až tak jistá nebyla. Ale Ferdinand naléhal, a tak se vzali.
A hra mohla začít.
Křehká víla a její ochránce
Jarmile se v mládí dostalo poučení, že spokojeného manželství dosáhne, když nechá svého muže rozhodovat. Tedy jinými slovy, když ho bude šikovně manipulovat tak, aby měl pocit, že je hlavou rodiny.
Ale Jarmila byla příliš opravdová a odmítla něco předstírat. Upřímně usilovala o to, aby Ferdinand převzal otěže a řídil jejich společnou cestu životem. Ferdinand si nepřál nic jiného než se své ženě zavděčit.
A tak si manželé osvojili hru. Jarmila předstírá slabou a poddajnou ženu, Ferdinand se snaží hrát rozhodného a silného muže.
„Předstírej to, dokud se to nestane (Fake it until you make it)“ je účinná metoda, která pomáhá lidem změnit nastavení mysli. Stačí tvářit se, že jste takoví, jací chcete být. To znamená, že sebevědomý člověk se chová sebevědomě. Osvojí si gesta a pózy, které používají sebevědomí lidé. Z vnějšího předstírání se po čase stane realita. Funguje to stejně, jako když máte špatnou náladu a usmějete se. Váš mozek reaguje a nálada se nepatrně zlepší. Tahle metoda funguje bohužel i naopak. Když člověk předstírá slabost, nakonec se slabým opravdu může stát.
Ale zpátky k našemu příběhu. Ferdinand s Jarmilou měli na začátku svého vztahu jasno, jakou roli chtějí v manželství hrát. On má být silný, ona poddajná. Jenže Jarmila má jasno v tom, jak mají věci fungovat. Je schopná, má jasný úsudek, bystrou mysl a potřebné znalosti. Jen odmítá převzít vedení. Chce po svém muži, aby vládl. Aby převzal zodpovědnost. Ferdinand zase potřebuje jasné instrukce, co má dělat. Těch se mu ale nedostává. Jarmila komunikuje v náznacích. Usměrňuje Ferdinandovy činy povzdechy a obracením očí v sloup.
Ferdinand touží po tom, aby mohl Jarmile vyhovět. Ale protože postrádá její bystrý úsudek a jasné vize, nedaří se mu to. Má pocit selhání, je podrážděný a nepříjemný.
Když se Jarmile a Ferdinandovi narodili děti, zcela přirozeně je do své hry zahrnuli. A speciálně pro ně vymysleli novou hru.
Skvělá matka a zoufalý otec
Ferdinand byl odsunut na druhou kolej. Teď tady byl malý Jeníček. Dokonalé, téměř geniální dítě, které plnilo Jarmiliny potřeby být pro někoho středem světa. Pak se narodila ještě malá Mařenka a začala nová hra. Děti se staly matčinými spojenci proti otci. Milovaly svoji úžasnou, skvělou, chytrou a zajímavou maminku. A pohrdaly trapným směšným otcem.
Ferdinand byl podrážděný a vzteklý, že ho v rodině nikdo nerespektuje. Ale protože to byl milující a oddaný manžel, nechal ženu a děti jejich hrám. V čem nacházel útěchu se můžeme pouze domýšlet.
Ubohá stařenka a zlý dědek
Když Jeníček s Mařenkou dospěli, vydali se do světa hrát své vlastní hry.
Rok se s rokem sešel a Jarmila s Ferdinandem zestárli. Jarmila špatně slyší a má řadu drobných neduhů, kterým se pečlivě věnuje. Svou roli jemné poddajné ženy dovedla k dokonalosti. Je téměř tak slabá, jak o to celý život usiluje. S Ferdinandem stále hrají svou oblíbenou hru na poddajnou ženušku a jejího ochránce. Jarmila se zarputile drží svých představ o tom, co je správné, a jak by věci měly fungovat. Neříká jasně, co chce, ale vyžaduje, aby se věci děly po jejím. Ferdinand se opět marně snaží zavděčit.
A tak pro nezasvěcené pozorovatele to vypadá, že násilnický manžel tyranizuje svou ubohou bezbrannou ženu.
Asi si říkáte, proč to dělají? Proč Jarmila neřekne jasně, co chce, aby to Ferdinand mohl udělat?
Kdo ví? Třeba proto, že by se museli učit hrát nové hry. Nebo by možná museli dospět. A být dospělý není taková zábava.