Už je to tady zase.
Nemůžu se pořádně nadechnout. V očích mě pálí slzy. Na prsou cítím obrovský tlak. Připadám si neschopná, neužitečná, nemilovaná.
Za ty dlouhé roky jsem se s tím už naučila nějak zacházet: Zatnout zuby, krůček po krůčku se snažit plnit denní povinnosti, bez ohledu na pocit zmaru a zoufalství. Jen od jednoho nádechu k druhému.
A při tom všem vnímám někde vzadu ve své mysli, že to, co prožívám, je špatné. Že na těch pocitech bezútěšnosti něco je. Že opravdu nejsem taková, jaká bych mohla být. Že bych mohla lépe pracovat, starat se o děti, vydělávat peníze, meditovat, cvičit, modlit se.
Ty pochybnosti jsou tam pořád a hlodají zevnitř. Nenápadně, ale vytrvale.
A dnes jsem našla protilék. Vynořila se mi v hlavě myšlenka, že jen moje existence stačí k tomu, abych naplňovala svoje poslání. Nemusím se snažit o nic. Jen se láskyplně nechat žít. Bez neustálého hodnocení, posuzování a odsuzování.
Vítám každou myšlenku a každý čin, který mě dříve trápil. Patří do mého života.
A mým jediným úkolem je udržet se naživu. Láskyplně a něžně.