Od malička si o sobě tajně myslím, že jsem úžasná dokonalá bytost. Sice se mě mé okolí snažilo celou dobu vyvést z omylu, ale já jsem ve skrytu duše stejně doufala, že to tak je.
Z tohoto snu mě postupně vyvedly až moje tři děti. Když jsem tak skvělá a úžasná, proč se děti potýkají s tolika problémy? Proč se hádáme? Proč naše vztahy nejsou průzračně čisté?
Nejdřív jsem se snažila hodit to na genetiku. Jsou články, kde se genetické predispozici dává 80% a výchově pouze 20%. Ale nejnovější neurovědecké výzkumy potvrdily, že vliv výchovy je mnohem vyšší.
Pak jsem našla dalšího viníka, své rodiče. Oni mě špatně vychovali, proto já to posílám dál. To ale také nebylo udržitelné, protože v určité fázi života člověk přebírá od rodičů kormidlo a je už jeho volbou, zda bude napodobovat rodičovské vzory nebo se vydá svou cestou.
Teď konečně vím, že za to může percepční asymetrie. Sebe vnímám pozitivně, ostatní lidi hodnotím přehnaně kriticky. Sociologové Jones a Nisbett formulovali v roce 1972 hypotézu, že percepční asymetrie je jádrem většiny konfliktů mezi lidmi.
„Lidé vnímají své vlastní chování jakožto pocházející z proměnlivých, situačních příčin, zatímco chování druhých lidí vidí jako pramenící z vnitřních, neměnných osobnostních rysů,“ píše americký neurovědec John Medina v knize Pravidla mozku dítěte. „Lidé mají tendenci nafukovat své pohledy na sebe samé a svou budoucnost. Přeceňují, kolik se toho dokážou dozvědět o ostatních z krátkých setkání. Když se hádají, věří, že právě oni jsou dokonale nezaujatí, informovaní a objektivní, zatímco jsou zároveň přesvědčeni, že jejich protivníci jsou beznadějně předpojatí, subjektivní a nemají o věci ani páru.
Tato asymetrie pramení z jevu, který se již velmi dobře prokázal v oblasti kognitivních neurověd. Jakékoli lidské chování má spoustu proměnlivých částí, které se dají zhruba rozdělit na prvky pozadí a popředí. Prvky pozadí zahrnují naši evoluční historii, genetické vybavení a fetální prostředí. Mezi prvky popředí patří hormony, předchozí zkušenosti a bezprostřední spouštěče týkající se okolí. My sami ve svých lebkách máme privilegovaný přístup k oběma souborům prvků, což nám poskytuje detailní znalosti o našem psychologickém nitru, motivacích a záměrech. V této dříve nazývané introspekci víme, co máme v úmyslu mínit nebo komunikovat, a to z minuty na minutu.
Problém je ten, že nikdo jiný to neví. Jiní lidé neumí číst naše myšlenky. Jediná informace, kterou ostatní mají o našich vnitřních stavech a našich motivech, je to, co říkají naše slova a jak vypadají naše tváře a těla. Tomu se dříve říkalo extrospekce. Jsme až úžasně slepí co do hranic extrospektivních informací. Víme, kdy naše činy neodpovídají našim vnitřním myšlenkám a pocitům, ale někdy zapomínáme, že tato vědomost není dostupná ostatním. Tato nevyrovnanost nám může přivodit zmatek a překvapení z toho, jaký dojem jsme udělali na druhé lidi. „
Co z toho plyne?
Moje myšlenky a vnitřní nastavení nejsou v souladu s vnějšími projevy. Snažím se o čistotu ducha, ale stejně důležité je kultivovat projev a formu prezentace.
Objevení percepční asymetrie je pro mě obrovským pomocníkem při kontaktu s osatními lidmi. Protože oni jsou stejně úžasní jako já, jen to nedokáží dát najevo. 🙂