Fakt jsem tak šíleně nekonečně trapná a neschopná, jak mi připadá?
Jasně že jo!
Říkám vtipy, kterým se směju jen já, a to z povinnosti, aby to nebylo ještě trapnější. Protože už v okamžiku, kdy vtípek vypouštím z úst, vím, že jsem trapná.
Klientům říkám bez obalu, co si myslím. Místo abych se strategicky soustředila na to, abych jim co nejlépe pomohla řešit jejich problém. A pak si připadám nejen trapně, ale i uboze a zoufale.
Když jdu se svojí devítiletou dcerou bruslit, tak na ledě trsám, směju se a blbnu. Dlužno podotknout, že trapná jsem si začala připadat až když mě dcera laskavě upozornila.
Když jdu se svojí nestarší dcerou na rockový koncert, tak jsem taky trapná. Nemožně oblečená, a navíc jsem několikrát zakopla.
Se svým partnerem se snažím udržovat romantický a láskyplný vztah. A výsledek? Jsem trapně neautentická a nikdo mi moje projevy náklannosti nevěří.
Jak z toho zoufalého pocit trapnosti ven?
Jednoduše. Jsem prostě trapná. Jakmile jsem to vyslovila, tak se mi neuvěřitelně ulevilo.
A je to i důvod, proč jsem tenhle článek napsala.
Oficiálně se ztotožňuji se svojí rolí fenomenálního trapáka. Konečně začínám alespoň v něčem vynikat.
Jsem mistr trapnosti. Haleluja.
To je divný, vždyť působíš jako sebevědomá žena, která ví, co chce a která si umí získat lidi. Hodně lidí na tobě závisí citově, ale i finančně.
Díky. Já jsem sebevědomá, ale když mi pořád někdo říká, že se chovám trapně, tak jsem se s tím potřebovala nějak vyrovnat …