Moje druhorozená dcera je jedinečná osobnost. Ale ať dělám, co dělám, mám pocit, že jí do života vnáším příliš mnoho zmatku. Myslím si, že rodiče jsou do velké míry zodpovědní za chování svých dětí, proto ta sebekritika 🙂
Vycházíme spolu relativně dobře. Snažím se jí naslouchat a podporovat v jejích snech. Když jí o něco požádám, většinou ochotně vyhoví. Pokud má zrovna náladu, jde se učit nebo udělat to, co je potřeba. Horší je, když náladu nemá.
„Aničko, vyluxuj, prosím, obývák.“ Takto nevinně začala naše poslední konfrontace.
„Proč?“
„Protože je tu špína. Jedli jsme tu a na podlaze je plno drobečků a spadaného jehličí.“
„Ale mně se nechce. Proč to musím dělat já?“
„Nemusíš to dělat. Ukliď místo Kuby lego a on bude luxovat.“
„Tak to ne!“ Prohlásila Anička rezolutně a vzala do ruky vysavač. „Je to na mě moc těžké,“ prohlásila a ostentativně naznačovala, jak je ten lux těžký a ona ho nemůže utáhnout. Zatáhla jsem kartáč na násadě a předala jí lux. „Teď už to bude jednodušší.“
„Je to ještě horší,“ postěžovala si. Vzdala jsem to a šla vytírat kuchyň.
Mezitím se tatínek pokoušel uklidit Aničky pokoj. „Aničko, proč?“ Zavyl zoufale. „Skoro každý týden tady uklízím tvůj pokoj a podívej se,“ rozhlédl se po spoušti, kterou Anička dokázala za necelý týden vytvořit. To byla definitivní rána Aniččině hrdosti.
„To mě nezajímá,“ prohlásila.
„Aničko,“ přihnala jsem se do pokoje. „Přála bych si, abychom spokojeně žili, a pro mě s tátou je důležité, abychom měli kolem sebe pořádek,“ pokoušela jsem se aplikovat nenásilnou komunikaci. Projevení svých potřeb a vcítění do pocitů toho druhého.
„Hm, to je váš problém,“ utrousila Anička a ani nevzhlédla od počítače.
Cítila jsem, jak ve mně narůstá vztek. Stála jsem a pozorovala ho. Překonala jsem chuť křičet, mlátit kolem sebe a vylít si ho na Aničce, teda alespoň do jisté míry. Sebrala jsem jí počítač a mobil a odnesli jsme všechny rozházené hračky do kumbálu.
Anička stále reagovala vzpurně. „Je mi to fuk.“
„Dělejte si, co chcete.“
Vztek se mnou stále cloumal, tak jsme si pustili Pána prstenů, kterého jsme měli rozkoukaného. Po chvíli Anička vystrčila čumák z pokoje a jako by se nic nestalo, se šla koukat.
Film nás usmířil. Anička začala reagovat normálně. Když jsem se jí ptala, co se to s ní dělo, prohlásila nonšalantně: „To víš, puberta.“