Vždycky jsem měla ráda romantické knihy a filmy. Ale jsem docela náročný konzument, takže jsem vyžadovala u děl psychologické prokreslení postav, jemný humor a hlubší přesah. Přečetla jsem několikrát všechna díla od Jane Austenové, sester Bronteových a Karoliny Světlé. A pak to přišlo …
Hledala jsem další osvědčené romantické autorky a nic nenašla. Tak jsem si stáhla do čtečky klasickou červenou knihovnu.
Tajně, se směsicí zvědavostí, odporu a uspokojení, jsem přečetla 3 romány. Styděla jsem se, nechtěla jsem to číst, ale vždycky převládl pocit zvědavosti a zakázané touhy. Stálo mě to hodně úsilí, protože když šel někdo kolem, honem jsem čtečku přepínala na nezávadnou literaturu: Tomáše Sedláčka a jeho Ekonomii dobra a zla.
Na červené knihovně mi nejvíc vadí nereálný děj, nepravděpodobné zápletky a schématické postavy.
Proč je takový problém vymyslet uvěřitelnou zápletku? On a ona se milují. Ale staví se jim do cesty „nepřekonatelné“ překážky:
Ona je moc bohatá a on nemůže překonat svou hrdost a vzít si ji, aby si lidé nemysleli, že si ji bere pro peníze.
Ona se vydává hledat ztracenou sestru a půjčí si na cestu peníze od svého zaměstnavatele. I když ji poutá hluboká láska k bohatému vévodovi, nemůže si pomoci, ale musí se vrátit a splatit svůj dluh.
On a ona se milují na první pohled, ale on sní o „pravé dámě“, takže se lásce brání.
Když jsem se přiznala svojí dceři, co čtu, uklidnila mě. Pr každý má nějaké to své „guilty pleasure“, tedy potěšení, ze kterého má pocity viny. Někdo čte črvenou knihovnu, jiný se přejídá dortíky, další sleduje porno.
Ale přesto mě udivuje, že já, která si tak zakládám na svém intelektuálním založení, své vzdělanosti a sečtělosti, jsem věnovala tolik hodin svého drahocenného času četbě literatury, kterou považuji racionálně za ztrátu času.
Proč jsem to tedy četla?
Fascinuje mě hluboká láska, absolutní odevzdání, cit. Myslím, že není nereálné, aby se dva lidé milovali tak, jako je to v románech. Jen se tam nepíše o těch těžkých věcech jako je umění kompromisu, tolerance, rovnováha mezi vlastními potřebami a respektem k tomu druhému. O zažitých vzorech chování a zvycích, které je třeba sladit s partnerovými, vyrovnávání se s vlastními i partnerovými chybami. A dalších tisících drobností, které by nikoho nezaujaly svou všedností, ale pispívají k tomu láskyplnému celoživotnímu vztahu.
Ty příběhy mě naplňují pocitem, že je svět v pořádku. Protože lidé mají stále potřebu se milovat a rozmnožovat.
Těch rozporuplných a těžkých věcí je na světě tolik, že o nich nechci číst v románech. Chci, aby dobro zvítězilo, aby se on a ona vzali a žili šťastně až do smrti.
Pravda, ty dobré romantické romány mě baví víc. Ale co dělat, když je jich tak málo?
Našla jsem hezký článek Ludmily Bartoňové, proč inteligentní ženy čtou červenou knihovnu. Potřebují rychlou relaxaci, únik od reality.
Naštěstí mě nakonec ta Ekonomie dobra a zla vtáhla natolik, že už jsem u ní zůstala. Přece jen Gilgameš, Biblické příběhy, Platón, Aristoteles a další dávají hlubší podněty k zamyšlení než mužný vévoda z Vysočiny. 🙂
Taky jsem skrývala četbu „románů pro ženy“, většina jich byla téměř slaboduchá. Pak jsem zjistila, že existuje něco mezi plytkým příběhem a „pravou“ literaturou. Romantický román řešící vztahy rodinné i jiné, napínavý s neočekávanými situacemi. Že to bylo někdy trochu nepravděpodobné mi přestalo vadit, když jsem to začala brát jako pohádku pro dospělé. Jistota, že dobro zvítězí nad zlem, padouši budou potrestáni a láska zvítězí nad nenávistí mně prostě baví. Nemusím o hrůzách života ještě číst. Už týden koukám v TV na příběhy od Rosamund Pilcher, na rozdíl od knížek tam sledujeme kouzelnou přírodu, krásné lidi a přepychové bydlení. Dobře se pak usíná.