Sochaře a mystika Františka Bílka mám ráda už od dětsví. Maminka s námi často chodívala na hřbitovy. Obdivovali jsme krásné náhrobky a hledali na hrobech stopy minulosti. Chýnov máme pár kilomentrů od naší chalupy, tak jsme tam v dětsví občas zajeli.
Pak jsem jednou navštívila Bílkův dům v Praze kousek od Hradčan a můj celoživotní obdiv k tomuto výjmečnému umělci byl na světě. Znovu jsme se vypravila na Chýnovský hřbitov, tentokrát už jako dospělá a socha Anděla mě doslova uchvátila. Dokázala bych na ní zírat hodiny, vyvolává ve mně pocity respektu před obrovským tajemstvím života a smrti, a zároveň hlubokého vnitřního klidu.
Věřím, že Andělé nejsou žádní buclatí rafaelovští andělíčci, ale nádherná silná stvoření, která zatřesou celou naší duší a nasměrují ji ke světlu a pravdě. To je smyslem tvorby Františka Bílka. Vyburcovat naši pohodlnou mysl, ukázat další rozměry života a pak zkonejšit hřejivým dotekem krásy.
Tento text jsem opsala na Chýnovském hřbitově:
V prvém desetiletích 20. století zamýšlel František Bílek vytvořit několik rozsáhlých sochařských souborů. Jedním z nich měla být „Cesta“, soubor osmatřiceti mohutných soch, znázorňující především biblické výjevy. Vzhledem k náročnosti projektu ale zůstalo pouze u grafického zpracování. Pouze dvě sochy mohl Bílek vytvořit v definitivním měřítku: Mojžíše a Modlitdu nad hroby. František Žahavec popisuje tuto sochu slovy: „Vysoko nad zeď hřbitovní pne se velká postava anděla. Rýsuje se ten anděl proti nebi téměř hrůzný a burácející. Vlasy mu vlají, jedna paže jest povztyčena, druhá zcela zvednuta vzhůru. Prosté roucho mnohých záhybů splývá až k zemi, tajíc tělo přísného hlasatele velké smrti.“ Socha vznikla obezděním kmene stromu, jehož větev předem určovala polohu jedné ruky. Protože tento málo trvanlivý materiál bral časem za své, byl originál nahrazen v roce 1980 kopií z umělého kamene. (Originál uložen v depozitářích. NG v Praze)
