Mám kolem sebe spoustu lidí, ale mám pocit, že opravdu popovídat si můžu s málokým.
Dvacetiletá dcera je úžasná společnice. Tedy pokud má zrovna náladu. Pak spolu můžeme rozebírat cokoliv, od politické situace, přes filmy až po drobné postřehy o lidech z bližšího a vzdálenějšího okolí. Ačkoliv na většinu věcí máme na první pohled rozdílný názor, cítím souznění a pochopení. Problém je, že moc nemívá náladu si se mnou povídat.
Maminka je zábavná, společenská a moc ráda si povídá. Ale v našich rozhovorech se míjíme. Co zajímá jí, většinou nezajímá mě a naopak. Tak naše rozhovory plynou v dlouhých výměnách informací, až dospějeme k tématu, které nás chytne – většinou je to nějaký náš bližní, kterému „umyjeme hlavu“. Protože se snažím začít vidět na lidech okolo sebe jen to dobré, témat k zapáleným diskuzím ubývá, a budeme muset hledat nové. Moje matka je například vášnivá zahradnice a mým snem je mít permakulturní zahrádku. Byla propagátorkou trvale udržitelného života dlouho předtím, než tento trend přišel do módy. Má vytříbený smysl pro humor a skvěle mi nastavuje zrcadlo.
Bezmála devítiletá dcera povídá pořád. Nemůžu říci, že by mě nezajímaly její zážitky ze života školačky. Její vyprávění ale klade velké nároky na mou pozornost, zabíhá do detailů a než se dostane k pointě, tak často zapomenu, jak to všechno začalo. Hovory s ní mě baví, ale bývají poněkud jednostranné.
„Co to je demokracie?“,
„Proč jsme na světě?“,
„Kdy už tam budeme?“ a
„Proč musí existovat škola?“ jsou bezesporu podnětné otázky, ale neustálé vymýšlení moudrých odpovědí mě lehce vyčerpává.
Čtyřletý syn je ohromě zábavný. Diskuze s ním jsou opravdu procítěné.
„Kubo, pojď si se mnou povídat.“
„Aha, tak jo. Povídat. Hahaha.“
Vždycky mě to příjemně naladí, ale přeci jen toužím po intelektuálnějších diskuzích.
Můj současný partner a otec dvou mladších dětí je introvert. Vyznačuje se tím, že mluví jen pokud je to nezbytně nutné. Dnes mě starší dcera s touhou po povídání poslala do háje, prostřední dcera je u kamarádky, Kuba vyčerpal svou slovní zásobu
„Chlebíček, dobrý. Papám.“ Tak jsem zkusila partnera.
„Budeme si povídat, jo?“
„Víš, já jsem nějaký unavený.“
„Ale já bych si ráda povídala.“
„A o čem si chceš povídat.“
„Čistě hypoteticky, kdybychom se rozešli, jak by to bylo s dětma?“
A rozvinula se zajímavá diskuze.
Už se těším, až děti povyrostou a já se budu opět více zapojovat do společenského života, scházet se s přáteli a diskutovat do sytosti.